Littell - Laskavé bohyně
V tom snu jsem procházel, ale jakoby vzduchem, na různých úrovních a spíše jako pouhý zrak nebo kamera než jako živá bytost, obrovským městem, jehož konec byl v nedohlednu, s monotónním, stále stejným půdorysem, rozděleným na geometrické sektory, a v tom městě vládl čilý ruch. Tisíce lidí chodily sem tam, vcházely do budov a zase z nich vycházely, kráčely po dlouhých rovnoběžných třídách, sestupovaly pod zem do metra, na jiných místech se z něj zase nořily, a to vše nepřetržitě a bez zjevného cíle. Když jsem – prostřednictvím onoho pohledu, jímž jsem se stal – sestoupil do ulic, abych si je prohlédl zblízka, zjistil jsem, že se tito muži a ženy vzájemně ničím neliší, všichni měli bledou pleť, světlé vlasy, modré, bledé, zapadlé oči, Hössovy oči a také oči mého bývalého sluhy Haniky, když v Charkově umíral, oči barvy nebe. Město brázdily koleje a kam až oko dohlédlo, jezdily po nich vláčky, pravidelně zastavovaly a chrlily proudy cestujících, kteří hned jeli někam jinam. Během následujících nocí jsem pronikl do některých budov: mezi společnými stoly a latrínami se tu klikatily dlouhé fronty lidí, kteří v téže řadě jedli i vyměšovali; jiní na palandách souložili, rodily se děti, hrály si mezi kavalci, a když dostatečně povyrostly, vyšly ven a zaujaly své místo mezi těmi, již proudili tímto dokonale šťastným městem. Postupně, z různých úhlů pohledu, začala v tomto zdánlivě chaotickém hemžení vyvstávat jistá pravidelnost: vždy se našel určitý počet lidí, kteří nepostřehnutelně skončili na jednom konci města, vešli do barabizen bez oken, tady se uložili a mlčky zemřeli. Přišli specialisté a odebrali jim to, co mohlo ještě nějak sloužit provozu města; pak byly jejich mrtvoly spáleny v pecích, které zároveň ohřívaly vodu rozváděnou do sektorů kanalizačním systémem; kosti se navršily na hromady; dým z komínů se jako přítoky propojoval s dýmem z komínů sousedních, až nakonec vytvořil dlouhou, klidnou, vážnou řeku. A když jsem ve snu opět vystoupil do výšky, shledával jsem v tom všem jistou rovnováhu: počet dětí narozených v ubytovnách se rovnal počtu zesnulých, společnost se v dokonalé rovnováze a v neustálém pohybu sama reprodukovala, nevytvářela žádné přebytky a netrpěla žádným úbytkem. Když jsem se probudil, bylo mi jasné, že tyto poklidné, nikterak úzkostné sny představovaly tábor, ovšem tábor dokonalý, který dosáhl neskutečného klidového stavu, tábor bez násilí, autoregulovaný, dokonale fungující a stejně dokonale zbytečný, protože veškerý ten pohyb zhola nic nevytvářel. Ale není to snad při hlubší úvaze – o kterou jsem se snažil nad náhražkovým čajem v Haus der Waffen-SS – obraz života společnosti jako celku? Zbaví-li se přece lidský život všeho pozlátka a marného pachtění, sotva z něj zbude víc než tohle; jakmile se reprodukujeme, dosáhneme cíle lidského druhu; a pokud jde o naše vlastní cíle, ty jsou jen lákadlem, stimulem, který nás nutí ráno vstát z postele; při objektivním pohledu na věc, kterého jsem byl, jak jsem se domníval, schopen, byla zbytečnost všeho toho snažení do očí bijící, úplně stejně jako sama reprodukce, protože ta slouží jen k výrobě dalších zbytečností. A tak jsem došel k této myšlence: není sám tábor se vší svou tuhou organizací, se vším absurdním násilím a úzkostlivě dodržovanou hierarchií jen metafora, reductio ad absurdum našeho každodenního života?