Šimečka - Kruhová obrana
O daních z hlouposti
Evropa první poloviny tohoto století byla světadílem svodu. Lidé, kteří se na začátku století narodili a pak v dospívaní hledali, jaké víry se chytit, aby měli v mizerném světě zať bojovat, si nemohli stěžovať na skromnou nabídku. Evropa jako zběsilá trhovkyně nabízela o překot nejruznější ideové zboží, socialismus, fašismus, nacionalismus, komunismus, jakoukoliv revoluci, vědu, prumyslový rozvoj atd. Zvědaví mladí muži a ženy, ti, kteří z neznámych příčin nedovedli žít v uzavřením kruhu svých malých dějin a rozhodli se podílet na změnách světa, se dychtivě probírali nabízenými artikly a čichali okouzleně k revolučním projektum a víram. Největší zájem byl o trvanlivé zboží, o vize ríší, které se měly na světě ustavit nejmíň na tisíc let, když už ne na věčnost. Střízlivější brali aspoň takové zboží, které by vydželo aspoň na jeden lidský život, jako boty od starých dobrých švecu.
Z celého nákupu zustala po desítiletích strašlivá bilance. Víry vydrželi na celý život většinou jen těm, kteří zemřeli mladí, nejčastěji těm, kteří zemřeli ve válkach vedených ve jménu těchto věr, těm, kteří byli zasřeleni nebo oběšeni na popravištích, usmýkaní v křečích, ve kterých se velké vize a tisícileté říše hroutily. Mnohým pomohola eschatologická opilost přenést se přes práh smrti, o to víc vzbuzuji lítost v nás, ktěrí jsme byli svědky ničivého zklamáni, které dějiny ideálum první poloviny tohoto století připravily. Jeden muj bratranec padl u Stalingradu. Ještě než tam odjel, vzal mě do kina na amerikcý film Sněhurka a sedm trpaslíku. Všiml jsme si, že že se mému bratranci dojetím pohyboval ohryzek ve vojenském límci, když se Sněhurka probudila ze smrti. Nechce se mi věřit, že by osud mého bratrance měl ve velkých dějinách nějaké poslání, že by byl ilustrací nějaké víry nebo naděje, byl to naprosto nesmyslný osud, která nevážil na dějinných váhach ani jeden gram.
Ti, kteří žili déle, museli často po všeobecné prověrce časem proklít zboží, které koupili, obtížně a s hanbou ho vyměnovat, stydět se za lehkomyslnost, se kterou se nechali navnadit na šmejd, tlouci se do hlavy a počítat ztráty. Četl jsem mnoho životopisu zvědavých mužu a žen, kteří se narodili na začátku století. Jsou si téměř všechny podobny: čteme v nich zklamání, zlost na sebe sama, lítost, těžkou depresi a údiv nad tím, jak snadno člověk propadne falešným nadějím, jak se dá jako hlupák obloudit prázdnými frázemi, jak bezbranně příjme promyšlenou indoktrinaci a jak těžkou daň musí nakonec za hloupoost odvést. Přirozeně jsou i jiné životopisy, životopisy šťastlivcu, kteří na tržišti evropských ideologií obešli svudné a módní zboží, nekoupili nic a žili spokojeně ve starých osvědčených šatech. S trochou závisti čtu třeba v knize Heinricha Bolla o přirozené imunitě, kterou mu od dětstvií poskytovala křestanská rodinná tradice a v jejímž světle byl nacismus od samého začátku jen krutou šaškárnou. A pak zase s ustrnutím poslouchám, jak Ingmar Bergman v dlouhém rozhovoru vzpomína na to, jak se mu líbil rázny pochod Hitlerjugend, když jezdil ve třicátých letech do Německa na prázdniny. A což teprve životopisy levých intelektuálu! Jak s těmi zamávaly nakoupené víry! Človek se probíra jen samými obnaženými božstvy, u Koestlera, Sperbera, Kolmana, Fischera a jeho ženy, Howarda Fasta. Kdovíjak by dopadl Herbert Wehner, kdyby se nedostal z Moskvy do Švédska. A co teprve něktěří Rusové! Všichni podléhali v mládi božstvu. Neříka sám Solženicyin, že chyběl vlásek a mohl být naverbován na ministerstvo vnitra? Co všechno musel na sebe říci Djilas? A to nemluvím o životopisech našich levých intelektuálu, spisovatelu, básniku. Nemluvím o těch třech, kteří unikli popravě při procesech. Všechno je už dnes vysvětleno. Avšak neděje se to pořád? Ještě nedávno byli mnozí nadšenými žáky Chomejního a dnes zpytují v exilu ssvědomí, pokud pravda se jim podařilo uniknout. Miliony žáku Maových se dívají kolem sebe, jako by se probudily ze snu. Bojový druh Fidéluv Carlos Franchi vzpomíná na slavnou revoluci také v exilu. Svudné evropske zboží se ve světě pořád ještě prodáva.
V naší středoevropské domovině potkáme jen málo lidí, kteří si nezažili nějakou velkou deziluzi nad ideovým zbožím, které si v mládí koupili. Jsou jak uvnitř režimu tak na jeho okraji, mezi zdánlivými vítězi a mezi těmi, kteří prohráli jednou, dvakrát i třikrát. Pěknou knihu o takové prohrané iluzi napsal Jiří Ruml a nazval ji Daň z blbosti. Kniha je přesvedčivým pruvodcem po jednom typickém československém politickém životě. Mně vrtá hlavou neustále její název. Je tomu skutečně tak, že na začátku koupě málo trvanlivého zboží je vždy hloupost, nezralost a naivita? Znal jsem několik lidí, kteří rozhodně nebyli hloupí, naopak pusobili na mne rozumem, vzdělaností i přesvědčivostí vlastního života. Přesto i oni stáli po letech s prázdnyma rukama nad plody své dějinné angažovanosti a zoufale dumali nad tím, zda podvedli sami sebe, nebo zda byli podvedeni dějinami.
V Evropě nebylo nikdy dost klidu při výbeřu ideového zboží. Nebylo času chodit na trh častěji, ohledávat všechno stokrát, odolávat křiku prodavaču, tlaku lidí zezadu, z boku, nebrat ohled na dychtivé ruce, které bez přemýšlení braly to, co slibovalo okamžité zařazení mezi čekatele šťestí. Rozum je slabý a nerozhodný v takové chvíli. Ve všech těch omylných životopisech, které jsem četl, nebyl rozum příčinou zklamání, ale spíše duše, cloumaná samotou, tohou po splynutí s bojovými druhy jedné víry. To ona rozhodovala o koupi, to tajemné vnitřní ustrojení, jednou sledujíci třeba jen tupé zvuky pištcu a bubeníku a po druhé hladové oči zástupu.
Platí i naopak, že ideová koupě, která vydrží a osvědčí se, nebýva výhradně koupí z rozumu. I v takovém případě je ve hře celá řada faktoru skrytých ve vnitřním ustrojení člověka i v jeho prostředí, výchově a zkušenosti. Je mnohem více vinníku, kteří mají vliv na to, že člověk koupí místo jakostního zboží jen lacinou tretku, která vydrží sotva jednu sezónu. A to ještě, jak víme, jsou lidé, kteří budou až do smrti tvrdit, že zboží bylo dobré, že se s ním jen špatně zacházelo. Po celé evrposké zkušenosti s nestálymi a falešnými ideologiemi by si bylo přát, aby už konečně byla vydána nějaká pravidla, zaručujíci, že se už po druhé nespálime. Všeobecné pravidlo pro kupující však není na obzoru. Vždyť pořád vidíme, že se někteří lidé vrací ke stánkum, na jejichž zboží už celé generace prodělaly. Do styku s ideologiemi velkých dějin budou lidé vcházet vždy s velkým rizikem trpkého zklamání. Pro lepší buducnoust Evropy by mělo význam, kdyby všichni vyvodili ze zklamání aspoň vhodné poučení a aby se jím poctivě řídili.
Před lety pracoval v témže podniku jako já na buldozeru mlčenlivý mladý muž. Byl pracovitý, šikovný, schopný, ale uzavřený. Až když jsme se znali už lépe, řekl mi, že kdysi hned po vojně odešel z víry, naděje a nezralosti k bezpečnosti. A tak se mu přihodilo, že doprovázel pod šibenici bývalého partizánskeho vudce. Jěště než mu dopadla oprátka na krk, obrátil se partyzán na mladého muže a řekl mu, aby se nedal zmást, že politika je samá lež a svinstvo. Po několika letech se ukázalo, že partyzán neměl být oběsen, že to si jen falošný ideál vybíral svou krvavou daň. Muj muž vyvodil z toho poučení, odevzdal uniformu a stranickou legitimaci a začal pracovat na buldozeru. Pracoval na něm až do duchodu, mlčenlivě a zachmuřeně. Škoda, že jiní nevyvodili poučení, měli bychom dost buldozeristu na zasypání našich dějinných odpadku.